Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krkonoše 19.9.10 Sněžné jámy

27. 9. 2010

Po neúspěšných slibech mé drahé mamince, že jí vytáhnu někam na výlet, jsem po několika zmařených termínech naplánoval okružní trasu po hřebeni Vysokého kola. Předpověď počasí slibovala příjemné slunce a teplotu tak akorát.

Na plánu bylo 33 km s nemalým převýšením na trase, a proto jsme si přivstali a vyrazili z Liberce prvním raním spojem. Ten jel v 6:40 z vlakového nádraží. Před nástupem do vagonu jsme si ještě stihli dát kafe a čaj v občerstvení na nástupišti. Pak už cesta svižně utíkala a po přestupu na autobus v Tanvaldě (kvůli výluce na trati) jsme se  brzo ocitli v Kořenově, kde už netrpělivě čekala moderní polská souprava, která jezdí po nově opravené trati mezi Harrachovem a Sklářskou Porebou. Naše cesta vlakem končila na první zastávce v polských Jakuszycích.

Odtud vede zelená turistická značka, která nás provázela téměř celou trasou. p9190102.jpgChvilka plahočení po asfaltové silnici a už se cesta prudce láme doprava aby nás příjemným stoupáním dovedla až pod vrchol Szrenice (1361m n. m.), přes Owčí potok kde vede značená trasa přímo rašelinným potokem, který vytéká z rašelinných louček poblíž Skalního útvaru Owčích skal. Po dřevěných chodníčcích vstupujeme do Narodoweho parku Krkonoszkeho. Polská správa parku cestu opatřila ,,koláči“ nařezanými z kulatin, po kterých člověk přeskakuje jako kamzík a může tak s trochou šikovnosti a štěstí přejít celá mokřadní území suchou nohou. Poláci udržují své části hor jiným způsobem než české orgány a to dává pohořím jistý punc divočiny, který v návštěvníkovi zanechá velmi silný dojem. Po průchodu lesy plnými  smrčin, odumřelých následkem ekologické kalamity v osmdesátých letech, jsme došli k boudě Hala Szrenicka, kde jsme si dali krátkou pauzu a svačinu. Pauza byla opravdu jen kratičká, protože s ledovým větrem se do nás rychle dala zima. Vydali jsme se dále okruhem okolo Vrcholu Szrenice (1361m n. m.) odkud jsou nádherné výhledy na polskou část hřebene Vysokého kola (1506m n. m.). Trasa dále pokračuje skrz Szrenická mokřadla typickým krkonošským podrostem, pásy klečí a reznoucího borůvčí a kapradin, který vytváří neuvěřitelnou paletu barev. Cesta se pozvolna mění ze dřevěných chodníčků na kamenné a i tyto upravené cesty časem vyšumí a člověk si uvědomí, že vlastně už nejde po cestě ale přeskakuje z kamene na kámen přes suťová pole, což je sice velmi fyzicky náročné, ale má to své nezaměnitelné kouzlo. Takto náročnou cestou jsme došli až do ledovcových karů Vysokého kola na jejichž dně jsou ukryta nádherná ledovcová jezírka. Jejich průzračná voda spolu s drsně modelovanou stěnou ledovcového karu dává návštěvníkovi pocit, že se snad ocitl v jiném světe. Zde nás čekala delší přestávka na občerstvení v příjemném bezvětří na břehu většího z ledovcových jezer. Po získání nové energie se loučíme s tímto úchvatným místem a pozvolna stoupáme po hraně karu na vrchol Vysokého kola (1506m n.m.).  Zespodu lidé stoupající vzhůru, vypadají děsivě malincí , ale nakonec šílené převýšení není tak děsivé jak se zprvu zdá, a tak se za chvilku můžeme těšit opačným pohledem a to do dna Sněžných jam….

Na vrcholu, fouká opravdu ledový vítr a tak si zoufáme, že nemáme rukavice a čepice. Spolu s nejvyšším bodem cesty se pomalu začínáme soustředit na návrat zpět. Sestupujeme tedy svižnějším tempem kolem vrcholu Violíku (1472m n. m.)  a  Tvarožníku (1320m n. m.) až k Voseckým boudám. Tady zjištuji, že jsem při své nezměrné inteligenci zapomněl doma Jízdní řád a tudíž netušíme v kolik nám to jede. A tak cestou po asfaltové silničce, v zimním období upravované jako běžecká trať, koukáme na mobilní telefony, zda už se objevil signál abychom mohli zavolat o radu mé drahé sestrě. Ta nám po chvilce sdělí , že nám to jede zhruba za hodinu a tak poslední pětikilometrový úsek do Harrachova po úbočí Jakšínu (1115m n. m.) spíše sbíháme. Asfaltka nás celkem slušně odrovná, a tak jsme rádi, že stíháme autobus a v klidu míříme domů…

 

Trasa byla celkem náročná a tak musím mamku pochválit s jakou bravurou jí zvládla, protože mě cvičeného horala, zmohla víc než dost. Ale trasa, z Jakuszyc až k Voseckým boudám, má co nabídnout a člověk na ní vidí téměř vše od rašelinišť, přes krásnou hřebenovku až po ledovcová jezera. Jen asfaltku kolem Jakšínu bych příště nahradil, asfaltkou podél Mumlavy, která je rozhodně zajímavější a délkově srovnatelná.

 

Trasa: cca 33km

Počasí: polojasno

Terén: spíše těžší s neupravenými cestami

autor:Vítek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář