Krkonoše 2.10. 10 Krkonoše - Kozí hřbety
Po neuskutečněném pokusu o zdolání Kozích hřbetů s Mirkem a Zdeňkem minulý víkend jsem se rozhodl, že to tak nemohu nechat a že vyrazím sám, než abych čekal až do jara. V pátek večer mi přišla konečně dlouho očekávaná režíjka na vlak, a tak ani nevadilo, že mám v peněžence dutoprázdno. Vlakem jsem dojel až do Vrchlabí, no nebyl bych to já kdyby mě cestou nepotkala výluka na trati, díky níž jsem nestihl autobus z Vrchlabí do Špindlu. Naštěstí jel za půl hodiny další, a tak nevznikl větší problém.
Na autobusovém nádraží ve Špindlerově Mlýně jsem jen zběžně koukl do mapy pro upřesnění trasy a vyrazil jsem…
Cesta si nebrala žádné servítky a razila si to rovnou čarou k vrcholu Kozích hřbetů, naštěstí se po chvilce stočila ostře do leva a za mírnějšího stoupání opisovala hřeben. Člověk zdolá poměrně velké převýšení, aby ho zase celé sešel k boudě Bílého Labe. Věřte ale, že to za tu námahu stojí. Po celé délce se návštěvníkům odkrývají nádherné výhledy na hraniční hřeben a jeho vrcholy. Postupně se můžete pokochat pohledy na Vysoké kolo (1506 m n.m.), Smělec (1409 m n. m.), Mužské kameny (1417 m n. m.), Dívčí kameny (1413 m n. m.) a Menšího bráchu Vysokého kola, Malý Šišák (1439 m n. m.). U boudy Bílého Labe (1000 m n. m.) začíná stoupání Dolem Bílého Labe až na Luční boudu. Celá trasa vede kousek nad tokem Bílého Labe, které v kamenitém korytu vytváří nádherné peřeje a vodopády. Důl Bílého Labe je na rozdíl od Labského nebo Obřího dolu daleko menší, ale krásou za nimi nikterak nezaostává, zvláště na podzim, kdy svou barevností vyráží dech.
Když se obzor konečně zlomil a já se ocitl na planině pod Luční horou (1547 m n. m.) s velkým překvapením jsem zjistil, že mezi kosodřevinou už leží první sníh, v čemž mě nekompromisně utvrdil i pohled na bílé vrcholky Studniční hory a Sněžky. U Luční boudy mě čekala přestávka na svačinu. Všude byla spousta lidí, kteří chtěli zřejmě využít jeden z posledních hezkých dní, které dovolí návštěvu hor bez lyží na nohou. Proto jsem se tu nijak nezdržoval a vyrazil jsem směrem k Úpským rašeliništím. Některá rašelinná jezírka byla ještě zamrzlá z noci. Musím uznat, že byla plnější vody, než když jsme je navštívili začátkem léta, ale přes vzrostlé vodní traviny nebyla moc vidět. Proto bych doporučoval navštívit je z jara po tání sněhu, kdy bude tráva teprve rašit a rašeliniště budou nasáklá vodou.
Od prameniště Úpy je to již jen kousek k hraně Obřího dolu a k výchozímu bodu na Sněžku (1602 m n. m.). Cesta na nejvyšší český vrchol je celkem příkrá a kamenný chodníček zvlhlý tajícím sněhem, pěkně klouzal. Ale i tak jsem byl za chvilinku na vrcholu, ze kterého toho nebylo zase až tak vidět, protože se kolem něj utvořil opar oblačnosti… Vlastně zdolání vrcholu bylo takové rozhraní mezi jasným a oblačným počasím. Trochu mě začínal tlačit čas, takže žádné velké zdržování… vyfotit omrzlou Českou Poštovnu a rychle mazat dolů. Díky časovému presu jsem se rozhodl vrátit se na Luční boudu stejnou cestou, přes Úpská rašeliniště, a nechat tak pohled do chřtánu Malého Stawu na příště.
Luční boudu jsem nechal rychle za sebou a už sem si to šinul podél Luční hory na mé oblíbené Kozí hřbety. Na ně je nádherný pohled z vyhlídkového vrchu Krakonoš (1422 m n. m.). Odtud následuje už jen postupné klesání po kamenných chodníčcích s výhledy na Zadní planinu (1422 m n. m.) a Stoh (1315 m n.m.). Přidal jsem do kroku, aby mi neujel poslední spoj domů, a tak jsem měl ještě čas se ve Špindlerově Mlýně převléct do suchého oblečení a zjistit, že mi málo utažené boty udělaly a později i strhly puchýře na patách. Naštěstí, to při chůzi nikterak neomezovalo a tak mi to nezkazilo perfektní výlet.
Mého zranění si všiml moravský horal žijící v Praze, a tak jsme se dali do řeči… nakonec jsme si perfektně pokecali, doporučili si pár typů na výlet a strávili spolu část cesty, která tak rychle utekla. Potěšilo mě, že nejsem s klukama sám, komu se do paměti zaryla Javornická lahůdka Krkostěna (zasvěcení vědí, ti co nevědí to nepochopí). Ve Vrchlabí se naše cesty rozešly. Moravský horal pokračoval do Prahy a já měl hodinu čas do odjezdu vlaku, tak jsem šel oslavit podařenou túru. V místní hospůdce krásně vyzdobené starými fotografiemi krkonošských vrcholů, zněla objednávka jasně: pivo a cibulačku. Oboje přišlo neskutečně vhod a tak nezbylo než poděkovat, zaplatit a vyrazit domů.
Trasa: cca 24km
Terén: středně těžký/ velké převýšení
Počasí: jasno/ mírné oblačno
autor: Vítek